ODPOVĚĎ. (III.)

„Co říkal já, to skutkem stalo se

v dnech všesvětových katastrof a zhouby.

Po válce každý radikalismus

tón zamrzlý je z Prášilovy trouby.

Co říkal já, to každý jasně zří,

to v prsou svých co přesvědčení nosí.

Radikalismus u nás toto byl:

Fantasmagorie, horšího snad cosi.

Na bludiček těch ukázal já svod,

to býlí ocel potíral mé kosy.

Já poznal jsem ten šarlatánů rod.

Fantasmagorie, horšího snad cosi.

Já falešnou jsem strhal svatozář,

vše, hazardní hru co tu zahrálo si.

V den historický vrhnu vám to v tvář:

Fantasmagorie, horšího snad cosi.

Snad sem tam zápal větší byl však přec.

Ne bludných smrt, jen pokání bůh žádá.

Blud odvolej. Toť jednoduchá věc.

Buď jedno stádo. A já pastýř stáda.

Na nebi našem rozplyne se mrak.

Co hlásal já, v tom obroda a síla.

Té velké doby neklamný je znak:

radikalismus u nás odsoudila.

Při zkoušce ohněm ukázalo se,

že nebylo v něm zrní, pouze pleva.

Meč radikálů nebyl nikdy víc

než lesklým plechem každé šavle z dřeva.“