Odpověď na list.

Mne přešel mráz, když řádky Tvé jsem četl:

tak byly sporé, hledané a chladné!

Svit tuchy nejasné, jenž dřív mě hnětl,

teď v prsou v žhavý oheň pravdy zkvetl,

že v mysli Své, jen Tobě nezáhadné,

již nemáš pro mne místečko víc žádné!

Hle propasť, která srdečnosti brání

vždy mezi lidmi cizími si tváří

a cizími si duší, z nenadání

i mezi nás se hloubkou spádnou sklání...

A já přec doufal, že nám vlídnou září

přátelská láska osvítí i stáři!

To nechci věřit, že snad unavena

mou věrnou sdílností – neb sotva jaká

z myšlenek mých jest Tobě zatajena –

po změně toužíš jako každá žena,

že zvědavosť Tě k jiné duši láká:

nevěřím, že jak všechny též jsi taká.

Leč věřím: onen had, jenž se nám vplížil

v ráj čisté lásky, jakou rozčilený

k Tvé drahé duši vždycky jsem se blížil,

had pomluvy, jenž v očích Tvých mě snížil,

že rozloučil nás... Na snů poklad cenný,

jejž urvali mi, myslím oloupený. –

Jak jiný pohled byl v Tvé listy drahé

tenkráte vždy! jak by se otevřela

krajinka jarní v úsměvnosti blahé

přede mnou: květy vonné, rosou vlahé

tam hemžily se, záře slunce vřelá

v lahodné teplo všechno potápěla.

A čtu-li tento list? To jak by v prázdné

podzimní pole tesklivý zrak letl:

tu a tam chudé kvítko v půdě vázne

a to jest ještě bezvonné a mrazné.

Květ podobný mi v choré hrudi zkvetl:

mne přešel mráz, když řádky Tvé jsem četl. –

Vyčítat nechci aniž s pyšným bolem,

jenž obléká se v černé, skvostné šaty

pochmurných veršů, samolibě kolem

se ohlédaje, slzavým tím dolem

chci kráčeti... Jen s pohrdou zřím na ty,

kdo žebrácky se věsí lidem v paty

a o almužnu soucitu tak prosí

žalostným okem. – Nežádám si Tvého

a nechci ani, by mě jiný kdosi

snad politoval. – Ten kdo víru nosí,

že všechno jest jen z vůle Všemocného,

nepůjde k lidem, obviní však Jeho.

Ty za to nemůžeš, že’s zapomněla –

proč lidská duše vůbec zapomíná? –

A jestli někdy tkne se Tvého čela

výčitka mrazná, že’s mou zkrvácela

hruď bezděky, jen stiš se, bezevinná:

Ty’s jenom nástroj v rukou Hospodina.

A neboj se, že často vyruší Tě

vzpomínka na můj život ze sna štěstí –

a budeš šťastna, věř mi, vždy jsi, dítě

dne první lásky teprv na úsvitě

a jitřenka Ti pěkné doby věstí –

myrtový věnec klidně budeš plésti!

Bůh zapomnění dá i těm, kdo jedou

ku svému štěstí lidské přes mrtvoly. –

A proto zjasni tvář, snad nyní bledou,

že sloky mé tak podivně si vedou;

za týden již má báseň ani z poli

tak jako nyní Tebe nezabolí...