ODPOVĚĎ PŘÍTELI – POETOVI.

Já vždy tvé Musy věrný přítel byl,

a ještě dřív než byla královnou,

já na skráň vzácný diadém jí vil

a velebil vnad krásu čarovnou.

Tvá Musa byla dámou z promenad,

ta moje byla prosté děvče z hor,

a neměla tak elegantní šat

jak Musa tvá – ten domnělý můj vzor.

Tvé Muse byl jsem poet dobrý dost:

má Musa měla jí být žakyní,

tak občas vypůjčit si její skvost,

a vzhlížeti k ní jako k bohyni.

Ty’s, brachu, myšlénku měl utkvělou,

že’s v Čechách pravý poet jediný,

že každý napodobí Musu tvou,

jí krade její perly, rubíny.

Já vždy tvé Musy věrný přítel byl,

však ty’s byl v klamu – a toť veselé –

když božstvo tvé jsem jednou podkouřil,

chtěl’s ministranta mít, ne přítele.

Jen jednou když jsem prósu pravdy řek

a opustil tvých pochlebníků roj,

ty’s na mne vylil ironie vztek,

že prý už vysch’ mé poesie zdroj.

Ty, hochu, myslíš, Musa má že laň,

jež s hejnem všechněch českých básníků

ti plaše vzdává němé chvály daň

a chodí pít k tvých veršů rybníku?

Toť, brachu, klam: můj slavík neztichá,

a stále mlád a svěže čerstvý je –

a když mu v hrdle trochu vysychá,

on z mého srdce dost se napije.