ODPOVĚĎ.

Vím, vím, že osud drážditi se nedá,

– to každý z nás se časem dovídá! –

Má v ruce důtky, hrozivě je zvedá

a všecka záda jimi vystřídá,

až člověk prohne se a dvéře hledá.

Však samá sladkost též se přejídá

a zhořkne záhy, jako zhořkla pro mne.

Mé touhy proto jsou až k smíchu skromné,

jich vrchol: – Jen když Pán Bůh zdraví dá!

Mně dostačí, že nejsem více sám,

že žiju pro děti mne milující

a několik že dobrých přátel mám,

již k rakvi mé mi – S Bohem – přijdou říci

a večer vzpomenou mne při sklenici

a politují: – Nu, tak už je tam!