ODPOVĚĎ

Chci, aby prapor náš vlál hrdě,

bezpráví mstitel, aby mluvil

k trpícím měkce, k tvrdým tvrdě.

A nechci, aby náš prapor vlál rudě.

To proto, že jsem příliš poznal barvu rudou.

A že ji znám, chci věrným být své půdě.

A vím, že byl tu spáchán mnohý hřích,

smrtelný chrapot geniův jsem slyšel,

jenž o ubitých mluvil nadějích.

Vždy byl jsem ten, jenž varuje a káře.

Nebude bohdá, aby básník náš

klonit se radil biči otrokáře.

Leč je váš rudý prapor účinný?

Odstraní křivdu a lží učiní

zlou větu: Homo lupus homini?

Básníku, druhu, příteli, stesk schvátí,

když právě z vašich musím slyšet úst

zlé slovo, kruté slovo „Ušlapati!“

Ten rudý prapor vlaje Infernu.

Ten rudý prapor nenáviděl nás

už od Marxe až do Bernu.

Věcí-li nezmění se podstata,

čím včera býval, bude dneska nám.

Do srdce mířila nám vždycky barva ta,

na budoucnost, na lepší naši zdatnost,

na tradici těch Tylů, Havlíčků,

na naši příliš křehkou samostatnost.

Sví musíme být a budeme sví.

A musí-li být prapor, nedostačí

ten, který ved’ nás květnem k vítězství?

Přespříliš vidím, jak se rudá vlna

rozlévá po krajích a po duších.

Má pevná duše důvěry je plna,

že křivdu spravit bude mít dost síly,

že zmůže zvůli, zdrtí bezpráví

starý náš prapor červenobílý.