ODPOVĚĎ.

Na svoje nesmělé a tiché zavolání

já ještě tišeji jak byl bych slyšel znít:

Jsem tvého hlasu stín, tvých smutků zhasínání,

jsem vydechnutý zvuk, jenž vyznít má a mřít.

Než rozplynu se v nic po vzduchu modré pláni,

já s tebou, tvůrcem svým, se chci jen rozloučit

a blednoucí jak sen matného vzpomínání

ve zapomnění tmu se marně zdráhá jít,

tak stejně slábnoucí a vychvěné mé znění

v pozdravu diskretním a plném roztoužení

se spěchá naposled zachytit ve skalách.

Část tebe sama jsem, jež na sebe se dívá

a v mření ozvuků svůj sladký smutek skrývá,

jsem zvolna, nerado se loučící tvé: „Ach!“