Odpros.

Jakub s Jírou tuhé měli spory;

zbitý Jakub nesen do komory:

„To ti, Jíro, nechať mne to zdrtí,

neodpustím do nejdelší smrti!“

Jíra vzal, co pro dva bylo syny,

nedbal pláče, prchl do ciziny

přes daleké země, siné vody

k nebetyčným horám: do svobody!

Bloudí, bloudí noha jeho klatá,

kam se šine, slyší: Ubil’s bratra –

nechať sám je, nechať prostřed lidí,

všude krev, jak z hlavy stéká, vidí.

Plašil stíny duše ustrašené,

křížem krážem ňader strach ho žene,

a když zmarnil všecko všudy z lupu,

sám se prodal v námořnickou tlupu. –

Ale Jakub nepodlehl ráně;

dlouhým časem scelily se skráně,

dlouhou prací vrátilo se zboží:

pracovité ruce Pánbůh množí.

Poledne kdys ve vsi odzvonilo,

odpočíval v poli, vedro bylo,

lehl pod strom, mozolitou dlaní

přikryl jizvy rozbolených skrání.

Sotva spánek přikradnul se k oku,

viděl koho’s po svém státi boku,

vpadlé oči měl, jak z vápna tváře:

bratr je to, v šatech marináře!

Kloní hlavu Jíra, níže k pasu

stéká voda s prosivělých vlasů,

v mrtvé tváři nevýslovná muka,

zhaslý zor... jen níž se týčí ruka.

Jak list břízy, když se bouře množí,

chví se Jakub, volá: „Rány boží!

co – co žádáš? rci!“ Však beze zvuku,

bledý Jíra podává mu ruku.

Procit’ Jakub: Hrozno! Rukou mává, –

přízrak nebledne a neustává.

„Nuž, co žádáš? mluv!“ – Však darmo káže,

stín je něm, jen podává mu páže.

Jakub zděšen: ňadro hrůza zdouvá –

„Smíru chceš-li?“ ptá se – strne – couvá –

zjev kýv’ hlavou, brat učinil v sledu...

Jírův ruky stisk byl jako z ledu.

Náhle s věže zavzněl hlahol jedné...

zjev se tratí, usmívá se, bledne,

hlavu kloní; níž a níže k pasu

voda stéká z prosivělých vlasů. –

Divná zvěst! Však brzo přišla nová:

Bratr se ti vracel do domova,

kryl-tě jedno přání v ňader víru:

odprosit a ruku dáti k smíru.

Marné bylo však to jeho přání:

při korábu zhynul rozkotání,

marna pomoc v bouře chvíli bědné,

znikl v moři právě za poledne.