Odprošení.

O, znám-li srdci Tvému

Bol rozeloučení,

Že zavinilo, mému

Rač dát odpuštění!

U noh se vinout

U Tvých mne zhynout

Nech za proviněnou,

Pro lásku zmíněnou.

Jen očko Tvoje,

Jež nebe moje –

O, té milosti přej,

Spočít mu na mne dej!

Ze růžových

Ze rtů Tvojích –

K té prosbě kyň!

Jen ještě jedno,

Milovné jedno

Mně zdráv buď zplyň!

Vždyť od Tebe, od mého

Již od blaha je všeho,

Ach! jest mi odespět,

Je spěti v dálno mhlošedé,

Kamž, ach! mne hvězdy jen bledé,

Tvůj neprovází hled –

Kam luna jen zavítá

A slz necitná čítá,

Jež srdce pláče Ti moje;

Chladných kde jen skalin stěně,

Jen drv tichounkých ozvěně,

Proč hruď mi teskná – slyšno jest.

Ach u Tebe, Tyť víš, vždy jen,

Zlatý i svůj kdy skrývá

I rozestírá svit kdy den,

Vždy duše má přebývá.

Když Tvé mi oko kyne,

Má všecka mizí strast,

S Tvým úsměchem mi plyne

Rajská ve ňádra slast.

Ty mého jedinou

Jsi ducha útěchou;

A trvalo to mile,

Odloučení, až chvíle

Plamen bolů v hruď uvrhla:

Tu, Tvé to srdce ždálo,

V té bouři mé by stálo,

Pečeť by ústa nestrhla? –

Ach, znám-li srdci Tvému

Bol rozeloučení,

Že zavinilo, mému

Rač dát odpuštění.

U noh se vinout,

U Tvých mne zhynout

Nech za proviněnou,

Pro lásku zmíněnou.

Jen očko Tvoje,

Jež nebe moje –

O, té milosti přej,

Spočít mu na mne dej!

Ze růžových

Ze rtů Tvojích –

K té prosbě kyň!

Jen ještě jedno,

Milovné jedno

Mně zdráv buď zplyň!