Odpusť nám naše viny.

Ach slabi jsme, ó Tvůrce všemohoucí,

a propasti všad zejou otvory;

viz, sotva pro ctnosť srdce počne tlouci,

již ruka slábne. Těžko pro tvory,

jichž ducha poutá tělo masa, krve,

jak vůle jednať. Zhynou, klesnou prvé,

než narozeny dobré naše činy –

odpusť nám naše viny.

Ó, víme, Pane, špatní pracovníci

a služebníci že jsme nehodní:

vyrostlo býlí naší na vinici,

a hasne světlo našich pochodní.

A hřivny naše? – nepohoda zlá tu:

ten za ztrátou jen novou bere ztrátu,

a v strachu, bázni zakopává jiný –

odpusť nám naše viny.

Ó, Pravdo věčná! tonem v nepravosti,

a ruka naše hříchem sepjata.

Zlí nepřátelé číhají v skrytosti,

i vrháme se v lestná tenata.

Jsme nevidomi. V propasť černé noci

se pokácíme, zhynem bez pomoci:

svěť světlo tvé nám, zapuď temné stíny –

odpusť nám naše viny.

Již míra hříchů našich vrchovatá

a váha až se půdy dotýká.

Nepřičti nám je, Spravedlnosti svatá,

vždyť milosť tvá tak mocná, veliká!

Své slitování na váhu polože,

suď milosrdenstvím nás, Soudce – Bože,

otevři brány nebes do otčiny –

odpusť nám naše viny.

Aj podepřeni jsouce smlouvou novou

potomci bídy, v hříchu počati,

však posvěceni krví Beránkovou

voláme: „Otče, rač nám žehnati!“

Přímého ducha, srdce stvoř nám čistá,

spas duši naši skrze Jezu Krista,

pro lásku jeho, Bože trojjediný,

odpusť nám naše viny.