ODPUSŤ, PANE.

Odpusť člověku, ó, milený.

Věčný lovec touhou šílený

po tvé zemi, luhu zeleném,

k lesklým stopám zlata schýlený,

za bílým se honí jelenem,

za ptákem, jenž zpívá o štěstí.

Neví, samotáři úsměvný,

že je nelze nikde nalézti

kromě u tvé tiché poustevny.

Nechápe, že tobě do dlaně

s tichým šumem křídel, oddaně

slétají se všichni ptáci duhoví.

Odpusť, pane, svému sluhovi.