Odpusť!

Já hrdý muž, ty dítě jen,

co hrdost, pýcha jsou

před slzou Tvojí jedinou?

Jen prázdný jsou a plachý sen – –

Tys plakala, ó Anči má,

i tichýma, vím, očima,

– odpusť mi, Anči má!

Já roucho chladu nesvlékl,

když mukou duše třásla se,

– v Tvém zraku slza chvěla se:

ač před Tebou bych poklekl,

před Tebou jedinou! – –

Ó světice, Ty Anči má,

s mučednice očima

– odpusť mi, Anči má!

Já lásku nes’ Ti, nejen hřích,

že závidět jí musel Bůh,

s ní bolesť však i pro Tvůj duch!

Já zaplašil s Tvých retů smích

a roztesknil Tě očima.

Leč ty víš, mým bylo údělem

mít teprv Tebe k smrti rád! – –

Buď smíru, štěstí andělem,

jen pousměj se očima – – –

odpusť mi, Anči má!

Však dáš-li ruku v rozchod zas,

ač kláli když – já k Tobě stál!! –

kéž kord, jejž znáš, mne raděj sklál!

Pak alespoň Tvých očí jas

mně poví v slední útěchu,

že dávno odpustila duše Tvá...

Však ještě pak hasnoucí zrak –

a tu se poprv zarosí! –

za bolest vší tě odprosí:

Odpusť mi, duše ztracená,

odpusť mi, Anči má!