Odpuštění.

Jest mnoho milovat – však přece vším to není,

nad lásku ještě výš se zvedá odpuštění,

toť triumf největší zde smrtelníka;

toť otevřené již jsou v naší tmě a šeře

ku branám edenu tak nedostupné dveře,

zpod kterých jeho jas k nám vniká.

To radost nejvyšší, to část radosti boží,

to víc než tvůrčí slast. Zlo býlí jest a hloží,

však odpuštění srp je archanděla,

jenž všecko vymýtí a bez ostří vše požne,

to Boha reflex jest, v němž vidí srdce zbožné,

nechť sebevětší noc se ztměla.

Kdo umí odpouštět, ten chodí stále v světle;

v své duše štěpnici má jabloně vše zkvětlé,

je dětem roven v duši pomsty prosté,

a nemá nepřátel a odbojců a soků,

neb všecko přeje všem, jde pevný v každém kroku

ve stínu, jenž vždy nad ním roste.

A jako lehce žil, tak lehce umře jednou,

jak měkké stíny jen se vrata hrobu zvednou

a klesnou naň jak dlaně matky jemně;

kdo lidem odpouští, jist Boha odpuštěním,

mír hvězdný v očích má s tím duchovitým chvěním,

jímž Věčnost dýchá přetajemně...