ODPUŠTĚNÍ.

Kde jest slunce? Kde jsou hvězdy moje?

V náruč obejmula noc mne stinná,

s čela stírám chladnou krůpěj znoje,

v hruď se biji: moje, moje vina!

Duše má, jak malý jsem a bídný!

Vysoko vás vidím nad svou hlavou,

jako zoře jest váš úsměv vlídný –

a já? Hrob jen zarostlý jsem travou.

Poklekněte, prosím, u té vlny země,

sepněte své nad ní ruce bílé,

v modlitbě své nakloňte se ke mně –

snad to bude vykoupení chvíle.

Snad se smiluje Bůh, skrytý v mraku,

snad jej smíří vaší prosby chvění –

snad mně svitne v čistém vašem zraku

smilování boží, odpuštění...