ODPUSŤTE.

Čtu vážné verše slavných básníků,

a zdá se mi, že hmotou kamsi těžce se beru,

zkad světlo sem proniká, ač tonu v šeru,

a cítím, na svých křídlech že vzlétla bych ve mžiku

a tváří v tvář náhle bych slunci stála

a duše má že by v zlatavém eteru vzplála.

A možná, že sotva tuším jasněji,

než zašlí, vážní duchové, kteří těžce představami vládnou. –

Až přes moji cestu eterem, světlou a snadnou,

snad nemnohé, nedlouhé terminy tiše se přelejí,

ti odpusťte mi, kteří drahou mojí, jež se pro mne v slunci tratí,

pak také úporně tmou budete za mnou klopýtati...