ODPUSŤTE MI!

Velebníčku! Já bych se rád dostal do nebe,

abych také něco kloudnějšího zažil,

proto bych tak nerad si vás poštval na sebe,

byste mi to v poslední čas nepokazil.

Onehdy jsem ale proved hloupost velikou

a nevím, zda mně ji někdy odpustíte –

chtěl jsem se vám vyhnout, šel jsem velkou oklikou,

a přece jsem na vás přišel – v panském žitě.

Tehdy se mne zmocnil nevýslovný strach,

když jsem spatřil vaše posvěcené tělo

na zemi se svíjet ve dvou osobách,

až se mnoho žitných stonků pokácelo.

Nevím, co jste to tam měli za práci,

vím jen, že jste okem po mně divně hodil,

nu a – to mi – zvláště u vás, postačí,

abych nestrkal nos, kde nemám svůj podíl.

Proto pádil jsem jak nesen vichřicí,

až teprve doma ku svému zděšení

vzpomněl jsem si, že jsem nesmek’ čepici

a že zapomněl jsem vám dát pozdravení.