Odpusťte ženám – –

Jitro nádherné jak růže vzplálo,

z libanonských hor se rojil den!

Zlatá rosa plála v šťavné trávě,

vánek luzný šeptal v cedrů loubí

lahodné své zpěvy po vyspání;

ze studánek modré páry kvetly,

v dáli první zazvonila halže...

Judas zvolna stoupal do údolí,

sivý stařec Híras odollamský

po boku mu rosu s trávy stíral

bosou nohou. Do údolí Thamnas

ku stříhání ovec vedla cesta

časně z rána oba statné muže.

Jako bílé páry nad jezerem,

tak se v dáli zvolna rozvlnila

bělorouná stáda Judasova.

Svěžím vzduchem libě hrály zvuky

stříbrných a harmonických halží...

Híras zbystřil kroky, tato hudba

nejsladší mu byla ze všech zvuků,

které slýchal zníti od mladosti.

Ale Judas s nachýlenou hlavou

nazpět zůstal v hlubém zadumání.

Co mu platno hojné požehnání,

jež se rojí v pláních zelenavých,

když mu jeho srdci nejmilejší

jako kletbou vymírají z domu.

Po Herovi Onan, nyní Sue

opustila jeho bílý stánek

v šeři oliv, fíků zatlučený

u potoka vody pramenité...

„Komu dám svá stáda bělorouná?

Sela vnuků útlých neuštědří

klínu mému, který touží dávno

po jich hravém, luzném laškování,

po objetí teplých plných ruček,

malých rtíků něžném zulíbání...

Nemocen jest Sela od mladosti.

Komu dám svá stáda bělorouná?“

Nachýlenou hlavu, v zadumání

na rozcestí přišel v údol Thamnas –

Ze studánky modré páry kvetly,

v dáli první zazvonila halže,

když se Thamar smutná bledolící

v letním plášti s tváří pozakrytou

usadila v Thamnas na rozcestí;

slza horká spadla jako perla

na ňadra jí bujná, která vánek

odhaloval časem, aby růže,

které zkvetly v horách libanonských

schýlily se v žhoucím uzardění

zase v dol. A bílé ruce spjala

na koleně, v němém ustrnutí

vyhlížela v dáli, bolně lkajíc:

„Mladost prchla svěží jako rosa,

pravé lásky v ní jsem nepoznala

jako růže, která v hlubém stínu

sykomory kvete od mladosti.

Sny mé žhoucí jako pýří lehké

prchly v dál, když poznala jsem muže,

rodné bratry, kterým lov a stáda

byly milejší, než mladá žena...

A já přece žhnula milostností,

toužila jsem sladkém po objetí

jako poupě touží po paprsku.

Půvaby své vstříc jsem nesla ráda;

marno vše, já syny neobjala,

nevdechla jim žhavým políbením

touhu slávy mužné – svoje dumy.

Bože, víš, že jediná to radost

každé matky syna vinout k prsu,

zpívati mu písně po praotcích.

Bože, staré Sáře dal Jsi syna,

když již přestal dávno běh jí ženy

a mne mladé kypící a svěží

radost tuto slastnou odepíráš? –

Padli muži rukou Tvojí silnou,

trestající rukou kdesi v poušti,

toužný Sela chorý čeká konce,

vdova jsem – ach smutné odříkání!

Bože, Bože, sedím tady hříšná

v touze rozkoše a milování –

Bože, odpusť, nejsem sebe mocna –

odpustíš mi moje provinění?

Mám se vrátit? – Šedé šaty vdovské

mám zas vzíti na své bílé tělo,

které touží hříšné po rozkoši...?

Bože půjdu! – Nebudu mít synů –!

Zůstanu! však hrozno pomysliti,

jest to přece otec mojich mužů...

Tamto jde – ó Bože, co mám počít? –

Pozdě již, mé srdce tluče slastí,

tělo mé se chvěje divným žárem,

Hospodine, děj se vůle Tvoje!

Judas došel právě na rozcestí.

Jitro nádherné jak růže plálo,

z libanonských hor se rojil den...