ODŘÍKÁNÍ.

Mou duší zas dnes jisker přeletá,

jak meteor když nocí rozprýská se,

a prsoma to zní jak v dávném čase,

když byl jsem poeta.

A tomu dávno již a ze dne ke dni

květ po květu proud žití z mysle dere

a poesie v dál se odebere,

když duše zvšední.

Jen časem slýchám zas těch křídel vání,

a zdá se mi, že kdo se ke mně shýbá

a vzdušným retem v kalný zrak mne líbá,

řka: „Odříkání!“

A pak to vzkypí v bývalé zas síle

a v duši mé se nebe, země pojí,

zlo, dobro v smír a roků trýzeň zhojí

ta jedna chvíle.

A slyším jeden stesk jak světem dýše

a v tom i zoufalý se výkřik ztrácí

orla, jenž s křídlem zlomeným se kácí

s nebeské výše.