Odříkání.

Dnes ještě ani jednu krůpěj rosy ke rtu,

snad zítra až, snad pozejtří, snad za rok,

až slabí budem ke hříchu i k žertu,

až při zemi se skrčí každý oprávněný nárok,

až touhy, marně tlukoucí, se unaví a půjdou k čertu!

V aleji mechové své oči ostražitě zastíníme mrakem

před svůdnou krásou stromů, podrostu a trávy.

S poletujícím motýlem, se zpívajícím ptákem

své srdce nerozdělíme, nezvednem v zanícení hlavy

za meteorem zářivým, jenž mizí v letu křivolakém.

Květ prudce zavoní, my zaleknem se vůně jeho,

plod zlatý v slunci uzraje a my jen plaše, s bázní

pohladíme ho očima jak obraz ráje zapovězeného.

Z palouků rozkvetlých nám píseň lásky zazní,

však my v ni neuvěříme ni v tlukot srdce svého.

A věčně žízniví nad potoky a studánkami

svůj obraz letmo zachytnem, však horké dlaně

pro doušek chtivě neponoříme. Se svými myšlenkami,

žárliví a nedůvěřiví vždy, půjdem zadumaně

zrádně se stáčejícími a osamocenými pěšinkami.

Studánka křišťálová, panna studená a bledá,

ni slovem nedoprovodí však naše odříkání.

My sami pozdě poznáme, že poutník zbytečně si sedá

k dovádivé hře s paprsky, když slunce už se sklání

a sklouzá po nebeských polích, jež jsou schmuřená a šedá.