ODŘÍKÁNÍ.

Tvé oko vidím zvlhlé v stínu řas

a nakloněný květ Tvých bílých skrání,

když z hloubi žalu dutě zněl náš hlas

a trhali jsme kvítí odříkání.

Jak smutný květ! Až slzou vlhne zrak

a hořkost lítosti se k hrdlu zdvihá,

v hruď srdce bije, poplašený pták –

a z rukou padá nedopsaná kniha.

Jak smutné kvítí! Šedé kalichy

se na zlomených stoncích k zemi chýlí,

z nich hořká vůně kane na líchy –

a v srdci pro ně lítost pláčem kvílí...

Nám těmi květy osili náš sad,

kde mohly stromy státi v bílém květu,

kde mohly bílé růže s keřů plát,

kde mohla zahrada být našich vznětů...

Tvé oko vidím, skryté v stínu řas,

a nakloněný květ Tvých bílých skrání,

když vplétala Jsi ve Svůj tmavý vlas

a připínala mně – květ odříkání...