Odříkání.

Tak mnohou světlou štěstí chvilku

nám život s sebou nese v svět,

jež písní skane v prsa snílku

a vzpučí mu tam v zlatý květ!

Těm blaha popřá neskonale

a snů až příliš pro radosť –

a jiným zas jen štěstí malé,

jež snadno teplem něhy svojí

jich duší skromných touhu zkojí

a stiší hlad jich přání dost!

Však žel, že často i jen jeden

vždy okamžik pak dostačí –

v nic rozvrátit ves prsou éden

a jaro zmrazit nejsladší!...

To chvíle přijdou odříkání,

ti dnové trpcí chmur a zlob,

kdy před osudem šíj se sklání,

a s kletbou člověk drtit musí

svých vidin zlaté báně v kusy –

a sám si stavět štěstí hrob!