Odsouzenci.

Dva odsouzenci, oba bez viny,

šli k poslednímu svému osudu. –

Jak bratr druhu druh byl podoben

a po jedné šli cestě životem

v radosti, žalu, v touhách, zápasech

až k bráně té, kde čekala je smrt.

A oba šli ve stráží průvodu

a kolem cesty nepřehledný dav

se lidu černal, zpola ztrnulý

a přece vděčen tomu divadlu

a každý rád, že on to není sám.

A první šel a ve tváři byl bled

a v jeho zraku bylo zoufání

a jak tu šel, stál žebrák u cesty

tak bledý, zoufanlivý jako on

a ztýrán bídou, zmořen nemocí

a přeje si, by jeho stihla smrt.

Však odsouzenec jemu záviděl

tu jiskru života a udeřil

jej pohledem tak plným hořkosti

v tu starou, umřít nemohoucí tvář.

A klnul slunci, které svítit můž’,

na vše, co žije, on když umírá,

a klnul Bohu, jenž to žití dal,

a tak s tou kletbou v duši dokonal. –

A jeho soudruh s tváří ubledlou

touž cestou bral se; – ve zraku měl klid

jsa v to, co býti musí, odevzdán.

A podle cesty kvetly jabloně

a s větve, jak se tváře dotkla mu,

si utrh’ květ a zadíval se naň.

A stálo též tu děcko spuštěné,

jež tomu všemu nerozumělo

a kterému ten s květem zdál se být

všech nejvlídnějším, co jich kolem šlo,

a zavolalo na něj: „Dej mi květ!“

A on jej děcku hodil s úsměvem.

A potom rozhlednul se po kraji

na modré lesy, pole úrodná,

jak slunce koupalo je v zlatou zář

a v záři míhaly se vlaštovky.

S tím zemřel pohledem.

Jsme souzeni

a neodvratný osud čeká nás.

Ten s kletbou mu a nářkem kráčí vstříc

a ve tvář bije pravdu života,

kde bědna jest, ji čině bědnější. –

Ten cestou trudnou utrhne si květ,

jenž roste všude, k rtům jej přitiskne

a v smíru, s úsměvem jej hodí těm,

jichž ruka nemůže ho dosáhnout;

– snad za hračku jen, vždy však v útěchu.

Z těch odsouzenců dvou, kým lépe být?