ODSOUZENÉ.

To bledničkovité děvče s tvářema vpadlýma,

jež proti mně v parku sedá, mne divně dojímá,

tu grisettu minulosti víc nežli záhadné

mne vzpomínek v spádu rychlém teď popsat napadne:

Tak divoce smělé oči, – ó, znám jich vyzvání,

a umdleně svislá ňadra, necitná k líbání;

čas memoiry své napsal pod oči jízlivý,

kam v modravé ssedly kruhy všech vášní přílivy!

Ó, melodickým že tokem jí prošel mladý věk,

by nemohl nikdo říci, ni svatých myšlenek

že vštěpoval někdo setbu, neb v úzké světnici

jí před časem žití drama žár vzňalo v zornici.

Až fialové ty skvrny na pleti křídové

se spojí a z polibků všech se zdvihnou vrahové,

pak zkažené krve proudem ji k smrti ubijí,

a ti, kteří k dnu ji strhli, si ruce omyjí...