ODSOUZENEC.

V kasamatech, v tuhé vazbě,

Sedí starý Volhynin,

Zejtra musí kulkou padnout

Volné stepi pyšný syn.

Vína má i kytek, peněz –

On však divně na to hledí,

Smutně statné vousy hladě,

Ježto se mu na rtu šedí.

Navštívit ho přijde jeho

Starý strasti spoludruh,

Z jizev, z knírů slze stírá,

S pláčem zvolá: „Těš tě bůh!“

Spadneť mu i slza, však se

V kníru kryje, jako studem,

Že na tvář tu jizev plnou,

Hrdou přišla pouhým bludem.

„Že jsem zabil oficíra,

Člověk by tu vztekem puk!

Říct mi, že jak židák jedu –

A tak holobradý kluk!

Psů mi nadat! – Já byl také

Oficírem! – hrom a peklo!

A to klouče v tvář, v mé jizvy

Čestné bičíkem mě seklo.

Bratře, ty mě musíš střelit!

Svatou’s kulku sobě lil

Z olověných matek božích –

Ještě jsi ji neodbyl.

Měla to být ňáká rána!

Teď mne střel ní, až si kleknu

Před svou jámu otevřenou

A svůj otčenášek řeknu.

Na prsou řád z ran již nesu,

Jejž mi křížem ocel vťal,

Zde mě smrt již ponačala,

Nade mnou když orel hral;

Sem mě musíš zase střelit,

Nemusíš se terče stydět,

Až jej nad tlukoucím srdcem

Červenat se budeš vidět.“

Bratr vyndal z ňader kulku,

Bratra v jizvu celoval;

Líbáním ta růžně zkvetla;

Kulku jemu v ruku dal.

Ten ji s úsměvem potěžkal,

Při tom sobě v oči hledí,

Z náruč padnou, rozpláčí se

Orlové dva staří, šedí.

Za svítání tré ran padlo.

Děti! padl otec váš,

Vy to nevíte a ranní

Modlíte se otčenáš!

Doma, daleko v své chyši,

Ty dvě nejmladší to vědí;

Třikrát na okno tlouct slyší:

„Matko, tatík oknem hledí!“