Odvážlivý pokus.

Magnáši na sněmu

doptávku zrobili,

jak by lid maďarský

asi okrásili.

Dobré prý by bylo,

aby ze vší síly

Slovákovo tělo

se svým vyměnili.

Dobré prý by bylo,

aby podle práva

pěkné tělo měla

ta maďarská hlava.

Ale řekli druzí:

„Aj, co z toho máte,

ohyzdnouli hlavu

k pěknu tělu dáte?

Tím se málo zjedná! –

neb jak hlava taká

bude zas pokládán

každý za strapáka.

Chcete-li se trochu

světu ligotati,

musíte, co krásné,

s krásným ponechati.

A my k tomu máme

návrh dokonalý:

líp bychom Slovákům

vlastní jazyk dali.

Kdož uvidí jazyk,

když ho lebka tlumí?

bez toho mu krom nás

nikdo nerozumí.

Kdož uvidí chabosť,

když ji skryje krása?“

A vstříc také řeči

celý sněm už jásá.

Co usnesli, robí,

do všech končin běží,

zpěvné slovačině

sladký jazyk řeží.

Pozor, páni zlatí,

v oné práci kleté,

ať se při řezání

v prsa nebodnete!

Pozor s těmi noži,

ať nemáte hoře,

neb i člověčenstva

přelévá se moře.

To, co dneska tůní,

zejtra v chlum se vzchopí,

a co vrchem bylo,

do tůně se klopí.

Jestli při řezání

západ stáhne brvy,

pak řezaný jazyk

utopí vás v krvi.