ODVETA.

Na továrním dvoře vedle klád

tiše stojí starý Semerád.

V jeho srdci propast hluboká,

v jeho hlavě bouře divoká.

Dávno v mládí pán mu ženu sved’,

stal se mistrem, ztichl řadou let.

Odpustil. A v domku mír a klid.

Dcerku měl, ji hýčkal štěstím zpit.

Rozkvetla mu jako jarní růže.

Kdo se na ni křivě dívat může?

Prokletý a znamenaný plod.

Do kosti je zlý ten lidský rod.

Továrníkův syn se z vojny vrátil,

divným kouzlem očí dcerku zchvátil.

Stará rána novou zjitřela,

v nemocnici růže umřela.

Těžce dýchá, těžce hlavu sklání,

z božího se vrátil požehnání.

Jednej, Bůh jak na srdce ti vloží,

nade vším je spravedlnost boží.

Bohatý má pravdu, chuďas lež.

Vše mu vzali, vše jim vezme též.

S otcem, s nevěstou jde dceřin vrah.

Poníženě smekl, samý strach.

Shýbne, rozběhne se, zastaví –

Sochorem jej zabil do hlavy.