ODVETOU.

Ať odpor jako skála,

ať zášť jak jehly hrot:

proč půtky bych se bála?

Jdu jistě za svou metou,

a pevný chod

ni střely nepopletou.

Ať nůž mi v oči blýská,

ať kámen míří v týl:

strach ve mně nezastýská!

Boj v cestě neděsí mě,

zřím jen svůj cíl,

jdu vesele a přímě.

A jestli úder který

mě na krev stihne přec,

i druhý, třetí, sterý:

vy všecky tuhé rány

za svatou věc,

aj, buďte požehnány!

Však nebude to marně,

že ráda trpím vás:

vy zmlazujete švarně

mou jarosť víc než pocel!

Mně každý ráz

kov duše tuží v ocel.

Ba vždyť vás v rozohnění

též hbitě vracívám;

vím, že to darmo není,

a vím, zač silou paže

vás rozsívám,

že pravda tak mi káže.

Tož buďte požehnány,

vy pravdy ochraně

i škůdcům dané rány!

Nuž dopadejte přímo;

jen obranně –

a žádná nejdi mimo!