ODVISLOST OD DÁRCE.

Kdys cítil jsem: K zemi jsem přissát, však ranou vždy probuzen.

Jsem obdarován, však v chvíli té o vše vždy ochuzen...

Vše hlásalo krásu i nicotu, zpívalo život i smrt,

přede mnou paprsek slunce, však za mnou šel hladový chrt,

stůl přede mnou prostřený čekal, cíl v dáli se zlatil jak sen.

A za mnou, hle, vyhlídka na hřbitov okny, den co den...

Co darem mi bylo, hned ztrátou se v nezvěstno propadlo,

co vůní, to vyválo, co mi láskou, to uvadlo,

co přátelstvím, zvrhlo se v lhostejnost, zítra v nenávist...

Však dary a vůní a láskou a přátelstvím novým jsem jist,

já vítám i pohřbívám, klenu i bořím v týž okamžik

a poslouchám, něčí smích zadrh’ se v smrtelný, tragický křik...

Mně veliká ruka dává a bere v též vteřině,

já velké své štěstí líbám, však Smrt mám na klíně,

jsem brána, jíž radosti jásají, plíží se bolesti,

jdou horečné nemoci, blouznit jde zdraví o štěstí

a velký klid kdos mi dává a stejný nepokoj zas

mne vyhání v pohodu každou a odměřuje mi čas...

Vždy zlatý sen cíle můj drží v stejném tempu krok

mhou v daleku jasnící se, den za dnem, rok co rok.

A potkám-li ztroskotance, již zhrdají duší mou,

že společný úkol náš skončil již krisí tajemnou,

jich soud já jak memento beru a přísnější čím soud,

mi pobídnutím je větším dál za ně proniknout...

Dnes chápu: že příbytkem krásným je tělo. Že kdosi má

moc nad ním tak nezvratnou, že poutá i objímá,

nás v očistných plamenech koupá změn jdoucích ze změny,

dá tisíci hlasům se rozhřímat v duších ozvěny

a apokalyptickým hlasem nás denně vysílá

na kyklopské stavby duší věčného do díla...