ODVOLÁVÁM SVOU KANDIDATURU.

Zpíval jsem píseň dojemně

o svojí kandidatuře,

ale dnes po všem tak je mně,

jako když podřízne kuře.

V dvaceti schůzích řeč jsem měl

agrární, realistickou,

každého soka zle jsem zmlel

a nazval napuchlou nickou.

Hymnou jsem zkusil vítězit,

složenou s ukrutnou chloubou,

třicetkrát byl jsem v hadry zbit,

a nazván troubou, ach, troubou!

Honem jsem sedlo přehodil

zajížďkou do koncentrace,

darmo však jsem se narodil

i do té kýžené štace.

Noviny kterés zjistily

matrikou po stopě jdouce,

Kumáni že prý zplodili

rod můj kdys u Olomouce.

Já na to, chtěje ušetřit

strašnější ještě si hanu,

obratem hned jsem změnil cit

z veliké pro malou stranu.

A byla schůze, principy

hojná i principály,

dva přední zuby jak řípy

mne ony principy stály.

Ba taky kterýs notábl

v domnění, že loví kavky,

dcerou mi do srdce zahrábl,

okatě naznačil – vdavky.

Vůle i tělo měly dost,

nebyl jsem tvor už lidský,

mandát jsem chtěl a dostal zlost,

což bývá na škodu vždycky.

Utek’ jsem tedy konečně

v strhaném žalostně věnci

k podpoře žádat bezpečně

rozvážnou intelligenci.

Reorganisovat, zajisté,

mesiáš morálky tu je

a všecky živly nečisté

on hladce zpranýřuje!

Vysoký smích se rozlehl,

jako když zavichří v duby –

Taky jsem pěkně naběhl,

zbylé to stálo mne zuby.

Morálka, hehe, řekne se!

Nestojí za vindru lidská,

a teprv houby unese

morálka politická.

„Mesiáš vždy být nemusí,

stál někdo, řekněte, o vás?!“ –

Ne. Proto na krk vážu si

za šesták konopný provaz.

Poutníče, který půjdeš kdys

kol stromu, kde visím v hluši,

„Kocourku,“ řekni, „klidně vis

a pokoj tvojí buď duši!“ –