Odysseus

Jakkoli dlouho jsem plul a po vlnách bloudím jen stále,

žádný rok jako tento mi nebyl i přízniv i krutý;

vždyť jsem ostrovy shléd, na nichž trojitě tryská život,

vždyť mě bouř hnala v zákrut, kde k podsvětí sestup je tichý.

S díkem jsem vracel se s blažených míst, na nichž nad vodu z lastur

stříbřitá nahost nymf se zvedala v jiskření šera;

zmlazen se plavím z jícnu, kde trojhlavý pes po mně chňapal

a kde přízraky mátoh jak vyschlé se třepaly můry.

Božský vdechuji vzduch; ke mně posli se slétají s oblak,

holubím křídlem to tlukoucí vánky, vonící lesem,

šumivé pozdravy výšek. Všem dík vám, vy záštitná božstva,

nejvroucnější však tobě, má Pallado třpytná, ty s přílbou,

ty, kterou ve zlu i v záři já, věřící vojín, vždy vzýval,

ty, jež na zlomek času své kopí dojista skloníš

v den, kdy poslušně k stínům tvůj sluha, tvůj obětník sejde.

Přej mi teď ještě chvilku, tvou chrabrost vynalézavou

vyznávat ohnivým slovem a těšit se ze světských darů!

Na jitřním obzoru, hleď, kouř Ithaky rodné mi stoupá.