Odysseus na moři.

V bezbarvém vzduchu, v kterém se křídla

Snů prchajících míhají,

dlí mladičké Jitro u Času zřídla

a Hóry se již stíhají,

v jichž tanci dítě zvedne se junem,

zajásá, zatleská ve světle slunném;

Charona pošle s příšerným člunem

v říš, kde se Stíny zdvíhají.

Oh, kdo tu pluje na zvlněném moři,

jak vztahuje k Věčným ramena!

Jak toužebně zrak v žeh rostoucí noří,

jak jásá duše znavená!

Ač neví, co nový den přinese strázně,

co nových zápasů touhy a bázně,

zdraví přec Hélia, z paprsků lázně

s nímž vstává Eos plamenná!

Sám, dokola sám je tu z živoucích tvorů!

Dí mu to vlastních ňader ston,

jak by ji poprv zřel, patří tak v Zoru...

Ni delfinů kolem lodě shon.

Jen světlo a vlny a vlny a světlo!

I patří, kde v hloubi nebes to zkvětlo,

a na slunce, které z propasti vzletlo

jak nádherný, zlatý alkyon.

I sáhne si k srdci, zda on je to vskutku?

Ták docela na sebe zapomněl,

nemyslí na zašlou, na příští půtku,

necítí sirotu, prázdno, ni žel;

jak bytost šťastná, jak tvor ve všem celý,

je lehký jak pták, jak paprslek vřelý,

silný teď vlnám jak zástupům velí,

v střed bohů hrdý vstoupit by chtěl.

Ó jak se to vlní, jak obzor plní

to báječné mořské zrcadlo!

Jak ženy prsy, tak pne se, plá, slní,

zří s žasem v to děsné divadlo,

a cítí, co bylo v něm trudů a bludů,

co tkalo v duši rmut, hořkost a nudu,

jak s hlavy mu dýmem a šupinou s údů

v tu orgii světla zapadlo!

A vztahuje ruce své, velebí Věčné

a toužně zrak v dálku upíná,

ba děkuje za bouře zlé, nekonečné;

je svátkem ta velká mu vteřina.

Svůj osud cení si nad lósy druhů,

jimž plynou s dny noci v únavném kruhu,

cítí, jak duchu bouře jdou k duhu,

jak samotou roste hrdina.

Velebná chvíle! – Mihne se, bleskne,

juž prchá, on cítí to, s oblaky

večera bude zas ve dumě teskné

ždáti po kouři své Ithaky!

Zas bude chtít svoji obejmout ženu,

zas políbit dítě! – Za jakou cenu

se dotřel k tomuto Nesmrtných věnu?! (

Ó, zpátky, zpátky, vy přízraky!

Je velký a silný! Edenské růže

tká v kadeře jemu světla lom,

teď cítí jarost a odvahu muže,

jak mohutný v pláni si připadá strom.

Ať vlna se vzepne a zčeří a zpeří,

ať loď se mu zachví větrem jak peří,

on žil a plně žil, neb v sebe věří,

jest nesmrtelný v citu tom!