„Odysseus“.

Je to onen božský mok,

jejž ty’s, otče, píval?

Jantarných sta tryská ok

jako jisker příval.

Ještě rychle jednu číš,

památce tvé ta leť výš,

ať mne zhltí noc a tiš,

v kterých ty jsi sníval.

Kirké snad či Nausika,

míchala je v džbánu?

Otče, ať čas utíká,

Homerovu blánu

neztopí v svých peřejích,

tvoji moudrost, slávu v nich,

vtip tvůj, sílu k žití, smích,

ve tvář oceanu!

Zřím tě, kdesi na vlnách

sám, opuštěn všemi,

v zoufalství jsi k měchu sáh’

a již krůpějemi

zlatými vře Baccha krev

z Ithaky tvé rodných rév,

kde byl smutek, jásá zpěv,

čí ret můž’ být němý?

Vrátila se síla zas,

otřásla všech hořem.

„Zítra, hoši – nový čas

ohromným plout mořem.

Ale víno, jaký vděk!

Co nám, drazí, pro dnešek

vichrů záští, proudů jek,

nadarmo jež ořem’?

Na to zítra času dost!

Teď si zazpíváme!

Břehů kých jsem zítra host,

my se nezeptáme.

Za ty bájné zázraky

rodné, drahé Ithaky,

v noc a bouř a ve mraky

bohům poctu vzdáme!“ –

Po staletích severu

neznámý syn mohu

lokati tu nádheru

nymf a kozonohů!

Věřím rád, ty’s sílu měl,

v trudy, boje klidný šel...

Kdo číš takou povznášel,

vstoupí v řady bohů!