Ofelie.

Ten věneček mně uvít nechte pouze,

ten věneček je pro můj dlouhý vlas,

já hledám, hledám květ a je mi divno v touze,

ó, jaký bez květu by svatební byl kvas.

Sem květy do vlasu, tak, ještě květy k pasu,

ach, ne, to není ten, jejž hledám celý den,

jste tady, princi můj? Je k svatbě dosti času,

já ráda dívám se tak do těch vodních pěn.

Vy květů nemáte? Zde! Najdu sobě jiné,

ach, ještě krásnější – však kde je hledat mám?

Slyšíte z dálky zpěv? To průvod se již vine,

já přijdu, přijdu hned – můj princi, jděte sám!

Mám krásné památky a jeden květ v nich leží,

je od vás – uvadl – však uzřím jiný kvést

a právě takový – ten potok, jak tu běží,

jej jistě dobře zná z těch dalekých svých cest.

A on mne ponese, kde roste ono kvítí,

pro vás je natrhám a sobě, princi můj!

Vy prý jste nemocen? Ach, zdráv musíte býti!

Jen co najdu ten květ! Má vlno, pluj a pluj!