Ofelie.

Ten věnec dovij v uschlé vrby stínu,

ten věnec dovij, růže moje bledá,

ta těžká noc, jež padá na krajinu,

ta těžká noc se z tvojí duše zvedá –

Slyš na vodách, slyš v rákosí to lkát:

Ten věnec dovij a jdi spat!

Hle imortely, astry v něm se skvějí,

i vlčí mák v něm rudým nachem hoří,

a lístky, kde se tvoje slzy chvějí,

si šeptají: „Jak pěkná jest v svém hoři!“

Snad o tvé lásce bude se ti zdát...

Ten věnec dovij a jdi spat!

Od tebe v dálku bílá růže plyne,

tvá mladost snad či vzdech tvé lásky za ním?

Žel, časem láska, růže proudem hyne!

Tvá ňadra dmou se a vlas padá k skráním,

v strhaném oku chce to znova vzplát –

Ten věnec dovij, půjdem spat!