OFERTORIUM.

Na úzké stezce jsme se potkali

nad řvoucí hlubinou, v níž nešlo sejíti

a kalné víry dole plakaly,

v nich pluli mnozí Hněvem zabití.

Jak byla světlá. V rukou voskovici,

uhlové oči vášnivě jí kvetly,

já po ní rozevřel své ruce žadonící

a stesky za ní s šumem ve vír sletly.

Dál jíti nemohla a drobné ruce její

se třásly úzkostí a oči pomoc chtěly...

(Ty tůně bouřlivé se jedovatě smějí

a časem rozchlípnou svůj jícen ke dnu celý.)

Čas krátký k rozmyslu i k loučení!

Čas krátký k lítosti za všecky viny!

Já v čelo vtisk’ si svaté znamení

a dobrovolně vrh’ se do hlubiny.