OGATA KORIN

To bylo v čas, kdy dlouho spočíval

na Říši slunce vycházejícího

stříbrný úsměv míru. Klidně spal

obchodník. Rytíř zženštilým se stal.

Byl blahobyt, a láska s krásou vládla

na Ostrovech, kde barevnou se zdál

pohádkou život bujně rokokový.

V Kyotu seděl císař, jeho dvůr se skvěl;

však v Jedu kancléř vládl, Fužiwara,

a jeho dvůr mu císař záviděl.

I jinde leckde šlechtici a kupci

se honosili jměním, vkusem, taktem.

Jich čajový byl ceremoniel

jak bohoslužba důstojný a vroucný;

tu ukazoval domu pán, co měl,

nádobu vzácnou, krásné kakemonu;

nadšenců větších nikdo neviděl,

to zkrátka five o’clock byl estetický.

A estetickým panský veškeren

byl život v městech, ba i na venkově.

V divadlech vysedali celý den.

Na jaře divukrásný, bílý sen

třešňových sadů uctívali zbožně.

O závod v básnění se pokoušeli

a nádhera jen tehda vzácná byla,

když umělcem k ní návrh zhotoven.

Tu ovšem kupčík, dvorní dodavatel,

se nad šlechtice naparoval; z pěn

nebyly mořských jeho statky přece.

Na schůzkách v rezidenci, na slavnostech

nejvíce chlubili se nádherou svých žen:

jich líčka být však mohla sebekrasší,

šat ještě hezčí byl, kouzelných změn

divadlo, neboť často osmkrát i

se převlékly v háv téže škály barev,

jiného vzorku rozkošného jen.

A každá látka byla návrh mistrův...

– Čtenářko, zadrž slzu! Jako klen,

jenž listí šarlat ztratil, oholen

i v Japonsku je vezdejší dnes život. –

Umělec tehda ctěn byl vysoce,

placeno zlatem ducha ovoce.

Nejeden slavný mistr tehda žil:

Ogata Korin korunou všech byl.

Ogata Korin, vzácně jemný květ

na luhu Nesmrtelných, neměl soka.

Však zbytečno by bylo chválu pět

o mistru, o němž stačí povědět,

že z japonských on nejjaponštější byl.

Těch ostrovanů šťastných umění,

toť pouze jemných odstínů je kytka

stříbrná, jež se skoro nemění;

má mírné svity diskrétního kovu,

jejž probouzí den jasný ze snění.

Tu Korin nejsmělejším, nejkrásnějším

je odstínem. Toť vše. A chcete více?

Stříbrná hudba jemná jako dech.

A jsou to stébla, listy, stvoly, květy.

A záhyby na těžkých brokátech.

Linie krajiny. A šperky tvarů.

Stříbrná hudba jemná jako dech.

A náhle výkřik. Arabesky spěch.

Hazardní gesto štědré ruky tvůrčí...

A Korinem se všichni chlubili.

Jak diadémem jím svou zdobili

rozmarnou dobu rokokové vnady.

Ogata Korin syn své doby byl.

Usedal na hedbávné polštáře jen

a zlato miloval; jím nešetřil

ni na malbách svých dobře zaplacených.

Ogata Korin rozmařile žil

a zdá se, že i on se honosil,

jak vypravuje tato anekdota:

Byl jarní výlet panstva z Kyota.

Arašijama plála květem třešní.

Šel Korin s přáteli a života

bezstarostného nálada ho jala.

U řeky Oi na trávníku sluzi

snídaní připravují. Dobrota

lecjaká ve skříňkách je, které vzali

si do přírody. Ale bleskotá

nadevše hlavně sama skříňka každá

vzácnými kovy, drahokamy, laky,

jež zpracovány rukou umělcovou.

Jen Korin, šibal, který na konec

se chystá jísti pokrm velmi prostý,

rýžový knedlík s trochou zeleniny,

má za nádobu rovněž prostou věc,

z bambusu mísku. Podiv jímá všechny

a otvírají oči. Růměnec

však úžasu jim náhle stoupá ve tvář:

Ten bambus malbou nádhernou se skví,

ve vzácném stylu květiny a ptáci

se snoubí na něm na podkladě zlatém

nadevše sladce. A hned každý ví,

že tenhle malý zázrak zlatavý

Korina staví nad boháče všechny,

jichž Kyoto nemálo jistě hostí.

Však zatímco v tom lesku pobledlé

své drahé skříňky znovu zabalují

a opatrně druzí, Korin, hle,

již pojedl a mísku, probůh, vrhá

na vlny řeky. Zvuky zaleklé

se derou z hrdel. Voda prchá s darem.

A Korin jako mladý bůh se směje.

Oh, bylo o tom mnoho hovoru;

zvěst dostala se o tom ke dvoru,

a Korin za trest z města vypovězen.

Umění ničit z marnotratnosti

i nahoře se zvalo nectností.

To bylo kdysi. Dlouho spočíval

na Říši slunce vycházejícího

stříbrný úsměv míru... Dávno vzal

van časů vše to, život rokokový,

i Korina, jenž korunou se stal

té doby bujné, rozmařilé, sladké.

A ze všeho jen zbylo umění,

jež kolébá nás znovu do snění.