OHAVNOST SPUŠTĚNÍ

Fara a kostelík s hřbitovem,

kol polí zádušních lány.

Pan farář přišel se potěšit

a na žně spřádá už plány.

Parný den byl. Farské osení

ku žatvě radostně zrálo.

Praskaly klasy a plno chrp

pod nimi skromně se smálo.

„Ta mládež dnes je tak zkažená,

až je to člověku líto,“

tak hloubal pan farář, shlížeje

blíž cesty zválené žito.

Z večera na mezích párků dost –

kostel však prázdný i v svátek.

Štěstí, že alespoň babičky

strach mají z pekelných vrátek.

Zválené žito i pšenice,

se stromů odrány třešně!

Zbrunatněl pan farář – škodu svou

jal se dál prohlížet spěšně.

Ba, k nebi cestička klikatá

a k tomu plničká hloží...

Těšte se, farníci, v neděli

co farář v srdce vám vloží:

„To vše je vinna ta nevěra,

to kleté učení rudé.

Do pekel horoucích přijde ten,

kdo v žitě se válet bude!“