OHEŇ (II)

Cítil jsem únavu těžké chůze

k bdění se nutě.

A jak jsem sahal pro haluze,

mrazilo krutě.

Kapka potu řinoucí se s čela

v mrazu a vánici

na mé tváři zledovatěla.

Vzplane ta jiskra v hranici

pro bloudící, čeleď pro ubohou

jako na znamení,

že zde chladná srdce hřát se mohou,

že mrazu není?

Cítil jsem strašné olovo svých víček,

chtělo se mi spát.

Křehnoucí rukou věrně na ohníček

suché větve jsem klad’.

Vítr zhasit plápol usiloval,

zdvojnásoboval svůj vztek.

Přikládaje jsem si opakoval:

„– a poslední jeho potomek – !“