Oheň na Petříně.

Od Petřína k Vyšehradu

davem ku knížeti

na peruti lidských řečí

divná pověst letí:

Každé noci nad Petřínem,

sotva kraj se zvlní stínem,

hoří oheň stromů klínem

v šeru starých snětí.

Boleslav i biskup Vojtěch,

jak to uslyšeli,

s družinou svou o půlnoci

na Petřín hned spěli.

Lidu dav jim v cestu vběhnul,

nikdo ohně nerozžehnul,

pod starým on dubem šlehnul

zářící a skvělý!

A co víc? Tím ohněm táhla

postav divná řada:

Trojí jako tuří hlava,

trojí s vousem brada!

Obři jako sloupy stáli

v změti plamenů, jež hrály,

v růžích stály hvozdy, skály,

mihla se v nich Lada!

Darmo svatý biskup křížem

žehnal rudý plamen,

darmo dub ten kníže skácel

vzmachem silných ramen,

zdeptali žár smělou nohou,

darmo! Rudou září mnohou

znova trysknul pod oblohou

skrze prsť i kámen.

Postaven chrám nad útesem

skalných oněch lomů,

spokojeně svatý biskup

s knížetem šli domů.

Ale sotva noc tu šedá,

v mlze Praha spí, tu běda!

nový, větší požár zvedá

tam se v stínu stromů!

Rudě svítí skrze stromy,

okny chrámu svítí.

Staří bozi nad oltářem

z plamenů se řítí,

zdi se třesou jejich vzteky,

stromy úpí a v pláč řeky

řev se mísí a ten věky

zní a bude zníti!

Prchly časy, smutno, těžko,

žalno v českém kraji,

večer červánků se leskem

stráně zažíhají,

dole Praha v světel moři,

okna chrámu zase hoří...

Věřím, starých bohů zoří

ještě plápolají!