OHEŇ V ZEMI.

Na svaté hoře stanul otec Čech.

Šel stále za sluncem, jak za okem,

jímž bůh se dívá naň i jeho lid –

šel přes hory i přes tři mocné řeky,

dál dál, jen vpřed a stále za sluncem,

až stanul v ráz.

Jak nesli bohy své,

své skřítky, dědy, popel otců svých,

to všecko bylo lehké, ale zde

vše tak se ztížilo, jak celou zem

by na svých plecech nesli. Dále jít

již nechtí bohové... toť jejich zvěst.

I stanul vůdce jich, kmet kníže Čech,

a vůkol zřel. Co viděl, bylo jemu

jak svatým rájem, který bohové

svým dětem chystají, co v sladkých snách

jen časem vídá zbožný jejich syn.

I klekl Čech a zemi políbil,

a za ním všechny jeho děti.

Dost,

děl kmet, už dále ani krok, jsme zde,

zde na místě. Jen hleďte, děti, kol,

zda viděli jste krásnější kde kraj?

Nuž, jménem bohů našich – zabírám

tu zemi navždy pro sebe, svůj rod.

Jeť z rukou bohů naší na věky!

Ó, zemi svatá, kterás čekala

zde na nás, co jsi z lůna pravěku

se vynořila nebes na pokyn –

teď naše jsi, buď naší na věky,

buď naší kolébkou i naším hrobem,

buď naší matkou, naší živitelkou,

buď naší ženou, naší dcerou buď!

Jak dítě v svatém lůně matčině

s ní spojeno je celým životem,

my s tebou spojeni tak býti chcem,

ať žádná moc – krom božské – nerozdělí

ten vroucí svazek srdcí, duší nám!

Nuž líbejte tu zem a v svatý sňatek

s ní vejděte!

Tu všickni poklekli

a líbali tu zem a její prsť

na sebe házeli a ssáli její dech.

Teď ohně zapalte, děl praotec,

ať v svatém živlu svém ti bozi naši

se zjeví nám, a hojné oběti

jim podejte!

Již ohně vzplanuly

a kněží kladli v svatý ohně žár

nádoby staré, umně řezané

a vzácnou řezbou ryté tajných run,

to řeči posvátné, teď plné medu

a másla, zvěře, tuku, obilí.

I strávil všecko svatý ohně žár.

I řekl otec Čech: Teď vezměte

ten svatý oheň, v tuto skalní sluj

jej zanesete, ať tam hoří dál,

duch bohů to, jenž věčně v ohni žije

a nikdy tady neskoná!

I šli

a v skálu oheň vnesše, uzavřeli.

A stařec Čech, kněz – vůdce nejvyšší,

své vetché rámě k sluji vzpínaje

děl: Svatý ohni, živle nejčistší,

vše plodící i všecko ničící,

ty života i smrti původe,

jak z vlasti své jsme nesli tebe sem,

tak zůstaň zde, v té zemi věčně živ!

Ať ona dýše žitím, žárem tvým,

svých plodů ohněm, vína sladkostí

i pšenice a žita bělobou,

svých drahokamů žárem, pramenů

svých varem, teplem ornice,

všech tvorů krásou, třpytem, nádherou,

motýlů pelem, ptáků půvabem,

však nejvíce ať v srdci synů plane,

tvých dětí – láskou k rodné půdě své,

svým ku bratřím a svaté řeči jejich,

k svým mravům, právům! Pal je, očisti

jich mysli, city všeho všedního,

ať jako ryzí zlato srdce jich

a mysl jasná, čistá, hluboká,

jak v žáru tvém ta zářná obloha!

A boje-li kde zchvátí je, ať krev

jich tak je žhavá vlasti v obraně –

a mučedníci ať tvou hranici

vítají bez bázně, jen s úsměvem!

Jak výheň dílny, polí strážný plam

a vlídných krbů teplo chuďasu

a vědy svatý kahan hoří zde,

a věčně hoří v svaté zemi té

ve srdcích, mozcích dětí, do věčnosti,

modlitbou, snahou, svatým nadšením,

a všeho lidu poutem nejtvrdším –

a tak nám v Čechách, věčně, věčně plaň!