OHLAS.

Zlatý Vyšehrad nám v temnu zhas’,

umlk’ pěvec, jehož mocný hlas

Vyšehradem hýbal i vší vlastí.

Kdy zas vzplane Vyšehradu jas?

a kdo najde varyto nám zas,

jež jím hýbat bude i vší vlastí?

Kdo najde varyto, kdo vzbudí zpěvný ples,

kdo jeden ton té mocné písně vzpěje?

ji nikdo neslyšel, ji neslyšíme dnes,

jen ohlas ohlasu se v dálí chvěje.

Kdy vstane věštec nám? Kdy minulosti zjev

se vyjeví nám v přítomnosti naší? –

Jest temným dnešní den a slabý náš je zpěv,

a pěvec v struny udeřit se straší.

Neb ptát se musí dřív: zda poslechne můj lid,

zda uvidím ho při mé písni státi?

A ty, jež patřím v čelo jeho jít,

zda nestanou a nebudou se ptáti:

Nač třeba písní nám, nač zdržuješ ten voj,

jenž k boji jde, tou hračkou slov i zvuků?

nač třeba písní nám? My jinou máme zbroj

a zpěvem nepřemůžeš vrahů hluku!

A lid se béře dál; a některý jen z nich

snad chvilku postojí a pěvec sirý

již pěje slaběji, již v hrdle hlas mu stich’

a s slzou v oku pozbyl v struny víry –

Neb prsa chvátí bol a ruku zvedá hněv

a varyto v ní na původy viny

a ze rtů zazní naposledy zpěv

a ruka – než tu vizte obraz jiný!

Kdys v Helladě žil pěvec šedých vlasů*),

žel! v očích vyhasl mu světla svit:

Však v prsou nevysýchal pramen hlasů,

kde pohar zpěvu vážil pro svůj lid.

A cestou, tma již pokrývala čirá,

mu podporou a holí věrná lýra.

Tak kráčí sám a sám a kroky dvojí,

neb uslyšel, že vlasti hrozí vrah;

vrah odvěký vstal k poslednímu boji,

však jeho lid že plachý pojal strach.

Tam na náměstí sebrali se v radu:

zda chrabrost poslechnou, zda strach či zradu?

Ne k Akropoli, pod níž lid se hádá –

ven z města k moři bludný ved’ ho krok.

Stoj! skalný břeh tu srázem do vln spadá –

což neslyšíš, jak perou jeho bok?

Ó! slyší – lidských hlasů šum v nich slyší:

Zde, volá, jsem, chci pět – vy buďte tiši!

A dozpíval a slouchá – vlny šumí,

jak dříve šuměly, jich šumný roj

zpěv neproměnil na jásavé tlumy,

jež na píseň by odvětily: v boj!

Kmet slepý lýru zved’ a vrhl v hněvu

ní do vln řka: Jste nehodni mých zpěvů! –

Mám vypravovat víc? Mám lkát, že před časem

se v starce u nás mladí pěvci mění?

Bol, hněv kdy z prsou vypukne v jich pění,

vln hluchých odvětíte ohlasem.

Svým pěvcům lidsky až se ozvete vy sami,

zvuk najdou Lumírův, jenž skálou hne i vámi.