Ohlas*) na Bernarda Antonína Veršausera, polního kaplana při Regimentu Koburgský...

Velebný v Krystu vlastenče,

Jenž své vlasti viješ věnce,

Voumyslu pravém srdečném,

Ačkoli vběhu válečném;

Co minulo, pilně zvídáš,

Co nacházýš, chutně zdvíháš –

Příčinu sy umím klásti,

Že stím se chceš vděčit vlasti.

O kyž víc takových dětí

Má vtom nynějším rozmetí! –

Kam se v Evropě dostali,

Aby hledali a psali,

Buď nadlouze neb nakrátce,

Tím čest sobě, slávu matce,

Naším potomkům vděk, radost,

A své povinnosti zadost

Chutné mohliby dělati,

Vtom nikdá neumírati.

Neb kdo píše a schovává,

Spotomky svými rozmlouvá,

Tak jako věčně živ bývá,

Jméno jeho nescházývá.

Ano! když on vzemi hnije,

Potomek mu věnec vije –

Že pak y mne nehodného

Čecha a bratra věrného

Nalez sy tam vkalendáři,

Budiž zdravý vzhled tvé tváři!

Abys ještě nalez více,

Zvlášť o Janovi z Husynce,

Jenž když tam odnás se vzdálil,

Prozpouru ho oheň spálil. –

A ta pak nynější vojna,

Jenž jest nakrev stále hojná,

Ať přestane tímto létem

Spolu sosmnáctým věkem.

A vy vlastencové milí

Přiďte domů vzdraví živí;

My když vás budem spatřovat,

Spolu budem se radovat.