Ohlas.

Já sem seděla nedávno

V rozkošném hrubě háji,

Kde jak večer tak y ráno

Libí větrové hrají;

Potůček mimo tekoucý

Uším šustí lahodně,

Pramýnek zhůry tekoucý

Očím slouží pohodlně.

Již se jaro počínalo,

Bylo měsýce Dubna;

Již se listem zelenalo

Dříví, y země bůjná;

Tu jsouc láskou přinucená,

Vzkříkla sem ach Meliši!

Ale slyším předěšená

Zase křik, „ach Meliši!“

Řekla sem u sebe sama,

Jest tuto někdo v lese,

Jenž z mého křiku posměch má,

Budu volati zase.

Y hned, a drobet toužeji,

Ach Meliši! volám zas,

Tu opět také zvučněji,

„Ach Meliši“ slyším hlas.

Tu sem sobě pomyslila,

Že jest tu někdo z lidí,

Jejž potřeba připudila

Dříví nést, a mne vidí,

Abych to mohla poznati,

Počnu volati holla!

Slyším se zas ozývati,

A zas volati „holla!“

Tu řeknu: sem sem pomalu,

Přibliž se můj Meliši!

Tu ti musým dáti chválu,

Žes nad tisýc pěknější.

A slyším zas rovně ten hlas,

„Sem, sem“ jak sem volala,

A ač sem hledala v ten čas,

Však sem nic neshledala.

Ach! ukaž se, křičím zase,

Neb tebe smutná hledám,

Leč tě najdu, a vynajdu,

Sobě pokoje nedám.

„Ukaž se zas,“ slyším ten hlas,

„Neb tebe smutná hledám,

Leč tě najdu, a vynajdu,

Sobě pokoje nedám.“

Přišlo mi to k podivení,

Že cokoli promlouvám,

Podobné slyším mluvení,

Jak se koli ozývám.

Dím zas, kdyby to byl Meliš,

Jehož se láskou soužím,

Tubych ho zýskala nejspíš,

Když teď tak po něm toužím.

Tyli jsy milý Meliši?

Vzkříkla sem z pouhé lásky,

„Tyli jsy“ zas se hlas slyší,

Opakuje otázky.

Ukaž se mi, žádám velmi,

Pokudž jsy ty můj milý!

Všecko tak a nejinak mi

Zaznělo zas v tu chvíli.

Pozdvihši hlasu vysoce,

Ach Meliši sem vzkříkla,

„Ach Meliši“ hned široce

Podobná píseň vznikla.

Nevědouc co mám činiti

V takové pochybnosti,

Umínila sem odjíti,

Jsouc sýta tou hrou dosti.

Však ještě již naposledy

Abych něco dovedla,

Pro ty mé všetečné zvědy

Otázku sem provedla:

Nevíšli aspoň, ptám se tě,

Kdebych Meliše našla?

Pro něhož bych v zymě v letě

Y na onen svět zašla.

„Šla,“ na to dává odpověd,

Tak mne s smíchem odbývá,

Odešla sem odtud y hned,

Vidouc že dne ubývá.

A když odcházým s bolestí,

Dím, ach! ach! mnohokráte,

Že sem to řekla s zvučností,

Slyším „ach“ tolikráte.

A že mne to již mrzelo,

Řekla sem, již buď konec!

A hle rovně tam zaznělo,

A bylo slyšet: „konec,“

Umlkni již jednou uším,

Řekla sem, a již s hněvem,

A zas od skály zvuk slyším

Jednostejný s mým zpěvem.

Y dím zas sama u sebe,

Jižjiž seznávám dosti,

Že se nedoptám u tebe,

Co tak hledám s chtivostí.

Na jinou stranu obrátím

Svůj umysl a svůj hlas,

Zase k tobě se navrátím,

Když na dubě vzroste klas.

A jak sem se obrátila,

Křičím, co hrdlo stačí,

A nic sem již necýtila,

Jenom štěbety ptačí.

Y zase sem se uhnula

Drobet na levou stranu,

Odkudž vodička plinula,

K líbosti svému Pánu;

A hned zas jak sem začala

Tůze jak prvé volat,

To sem rychle uslyšela

Na druhé straně konat.

Teprv mi přišlo na pamět,

Že jest to jen pouhý hlas.

Ví o něm dávno celý svět,

Ohlas má jméno u nás.