OHLAS.

V dojetí čtu tvých veršů spád sladký;

v zakletou studnu okov se hrouží...

V zamlklý sad se ohlížím zpátky,

kde tažní ptáci v odletu krouží.

Žel, že tu větve sřezal zlý sadař,

včely když v okvětí měly se rojit,

rány pak jitřivé blankytu vladař

zázračným dotekem zapomněl zhojit!

Zde mihl se jedenkrát duhový pták,

chtěl v rašícím zapěti keři,

naň číhal však plazivý netvor – a pak

jen krvavé pod keřem rdělo se peří...

I stezka již zarůstá v trnitou houšť,

na kterou manna kdys padala s nebe,

a kde, než krok můj zabloudil v poušť,

potkal jsem v jarní den tebe!