OHLUŠENÍ

Nejprv se věže v dálce zatřpytly pozdravem,

prvním a radostným ve vzduchu šeděmodravém.

Vítám tě, mluvily nejvyšší hroty vbodané v mraky:

Neboj se, vkroč jen! Porozumíš-li, porosteš taky.

A pak se sevřelo srdce, neb poprv se svěřuješ

ulici zakouřené a náměstím ztracený jdeš.

Z obchodů křičí řad světel barvami, lakem, koží:

Nelze každému míti mého krásného zboží.

V opadlé stromy lijí lampy svůj modrý svit,

jako zamilované ještě v posledních lupenů třpyt.

Postranní ulice kratší jsou, tmí se naivně

z ticha domů, jež vedou si prostěj vnitř i vně.

Zvědavé balkony z plochy façád vykukují,

hromadně nakupeny se tlačí, se překřikují.

Rotační kola tiskáren třesou se v podzemí hloubce:

Celý svět zítra ti zobrazím v nové sensaci sloupce.

Drobná řemesla každého domu svůj skrývají zjev,

prozrazena vždy čerstvou novotou z kovů a dřev.

Jenom ty v květináčích květiny v přízemí, dojemné snům

na matku tvou se ptají, na tvůj rod, na tvůj dům.

Sedneš si na nábřeží v řeky zrcadlení,

ohromen vším se zakuklíš ve zbožné, úzkostné snění,

velké město tak cizí, nevšímán nikým a sám

rozmýšlíš se, kam vstoupit, v který dřív dům nebo chrám,

do které jizby vstoupíš, jaká tě uvítá tvář,

lůžko ti poskytne, lampu, dá péro a kalamář,

nebo ty básník, ty syn, ty bratr, ty žák, ty družné

srdce, jež směle se vydalo na potyčky mužné.

V nesmírné prostotě všeho, cos dosud s láskou žil,

po hřejném, laskavém slovu jsi se roztoužil.