OHNÍČEK NA STRÁNI

Jdu cizí krajinou v podzimním odpoledni,

kde jen let plachých vran tě časem vyruší.

Kraj chudý, vymřelý, tak jednotvárně všední –

mha padá na cestu a smutek na duši.

V té prázdné samotě, kam oko hledí, zří jen

ztracený světa kout, jenž ničím nevábí:

stráň, úvoz rozrytý, kde zádumčivý říjen

své mlhy rozvěsil na smutné jeřáby.

Mhou podél úvozu se po svahu pne nízký

a chudý, řídký les, na jehož pokraji,

vyběhlém v mýtinu, i roztroušené břízky

pni mladě světlými se v mlze bělají.

Rozrytá kolej se v ty mlhy plazí. Jak tu

je ticho! Nasloucháš – chvílemi jak by sem

zvuk cepů zaletěl v nevyrovnaném taktu

odněkud z vesnice, ukryté za lesem.

Teď ani ohlas ten již k tobě nedoletí,

je ticho... Kráčíš dál – a hle, tu na stráni

zaplane ohníček. A vidíš hrstku dětí,

jen stíny ve mlze, jež všechno zaclání.

Ohníček po zemi se rozrůstá a šíří,

tu dýmem zdoláván zas jasně plápolá

stem drobných plaménků, jak chytá nať a pýří,

jež chlapci nanesli z těch polí dokola.

Uniknuv plameni, dál vlnou táhlou, měkkou

se plouží po svahu modravě bílý dým –

a vůně bramborů, jež chlapci si tu pekou,

jak pozdrav z mladosti se nese krajem tím.

Jak sama mladost má by mluvila tu ke mně,

teď zas ji poznávám po dlouhých letech ztrát –

z těch zaoraných brázd, z té živné, siré země

zas cítíš její dech kol svého čela vlát.

A hledíš v zasnění, obrázky duší jdou ti

již dávno vybledlé, a každý jinaký –

mně jest jak onomu, jenž z daleké šel pouti

a z dálky uviděl dým rodné Ithaky.

A všecka mladost má odněkud z mlhy, ze tmy

se noří zjasněna a kouzlem omámí –

můj bože, pravda-li, že byli jsme kdys dětmi,

že celý život náš byl teprv před námi?

A všecka mladost má, mé Ithaky lesk smavý

ze zašlých vzpomínek se krásou osvětlí,

zřím sebe dítětem, zřím jiné dětské hlavy –

hle, dávné vzpomínky jak divem rozkvetly.

A vidím širý kraj pod Kozákovem – noří

se zrak můj v obraz ten, jak rozvíjí se dál

od Sněžky ke Troskám, Řip vidím, Středohoří,

Bezdězy s Ještědem – a já jsem všeho král.

Zřím cestu ke škole do Radostína, po ní

sychrovskou oborou jdou s taškou po boku –

a ptáci zpívají mně vstříc, a srnky honí

se dole pod zámkem a běží k potoku.

Je jaro, po slunné jdu pasece, a včelky

kol bzučí, voní vzduch, kukačka ozve se,

vlak jede k tunelu... až jednou budu velký,

do dálky, do dálky mne světem zanese...

A na jahody jdu, ke dřevěnému mostu

nad roklí – o každém tu hnízdě všude vím.

A hle, ta vyhlídka – až jednou povyrostu,

zde nedobytný hrad si, možná, vystavím.

A sedím ve škole, tam učitel náš – světlá

mu paměť! – mluví k nám... a chví se jeho hlas,

ta naše česká zem jak slávou kdysi kvetla,

na Bílé Hoře jak den české slávy zhas.

A slovem vzníceným nám Jana Žižku kreslí,

i Chelčického pak i Husa vzpomíná,

jak císařův měl glejt, jak hranici proň snesli,

i Mistrův popel jak byl vmeten do Rýna...

I dobu Jungmannův a Dobrovských nám líčí,

i ranní červánky po dlouhé době té,

a jak tu k životu vše znovu divem klíčí,

co živořilo jen za mdloby staleté.

Mne mezi knihy své sám vedl, a co vhod mi,

mně s láskou vybíral, jak já jsem s láskou čet’ –

vždy dlouho sníval jsem nad knihami, až do tmy –

ach, o čem, o čem jsem to snil za oněch let?

Pak slavný přišel den, v radostně krásné době,

den, zlatě vyrytý v mou paměť, přeblahý,

kde velké Divadlo zakládal Národ sobě

a kdy jsem s tatínkem jel prvně do Prahy...

A znovu vracím se, vším rozrušen a zmaten,

co v Praze viděl jsem – a, hlavu plnou dum,

vzpomínám na Prahu, na prapory a na ten

shon lidí, na Riegra, jak mluví k zástupům...

A zas tak ticho kol a jsem zas na vsi doma,

zas chodím oborou, jdu do školy i z ní,

ta cesta codenní, tak známá, povědomá –

šum pražských slavností mně stále v duši zní.

Dál po dni míjí den, a v srdci touha pálí,

zas Prahu uvidět... Vždy o ní blouzním jen,

sním, toužím, vzpomínám, k té zašeřené dáli

vždy znovu dívám se, vzpomínkou opájen.

A vždy ten rodný kraj přede mnou v kráse leží,

ten pohled v daleko, v dál širou, bez mezí:

lipové aleje, park se zámeckou věží,

dumavý Ještěd, Řip i oba Bezdězy...

Kozákov s Fridštejnem, a Kozích hřbetů tesy,

a v dálce modravý pás krkonošských hor,

jizerská rovina i hruboskalské lesy

s obrysem Trosek, jak se tyčí nad obzor.

Vsi, města, dědiny, luk, polí širé lány,

jak odtud vídám vás po obzor daleký,

vy kraje předrahé, ó, buďte požehnány,

vždy štěstí, mír a zdar buď s vámi na věky!

Svou krásou zkrášlily jste dětská moje léta,

vždy zjasnívaly jste i jinošský můj věk,

k vám vděčně mysl má vždy znovu pozalétá

pro něhu zapadlých, mně drahých vzpomínek!

Jsem znovu malý hoch, když na prostydlé zemi

ty dětské ohníčky kdys v podzim zaplály

na lánech požatých – a co vše zdává se mi

při pohledu v ten dým, jak zniká do dáli!

A kdys ten jarní den, kdy kraj se ztápí v šeru,

v ten konec alejí nás dětí zástup táh’,

když rozhořely se v setmělém podvečeru

filipojakubském ty ohně na horách.

Kraj tmí se, pojednou světélko kdesi kmitne,

ve vzduchu zakrouží a rudě zajiskří –

a stále zjevují se nové body třpytné,

na Troskách, k Valdštýnu, na Mužském, na Vyskři...

Kolkolem světla ta se rozhoří a planou

a září tu i tam – a již jich sta a sta

zaplane po kopcích, a Máji v uvítanou

řad ohňů planoucích se dále rozrůstá...

Vy ohně pohaslé, při nichžto kdys my děti

jsme zřely v zasnění do vašich plamenů,

hle, teď, kdy podzim již nad hlavou mojí letí,

na vše to zapadlé jak rád si vzpomenu!

A život pomalu již dočtená je kniha –

až dočtem do konce, vše zahalí se tmou.

Je podzim... vzpomínka jen maně přišlá stíhá

kdes v nenávratno tam zapadlou mladost mou.

Zhas’ dětský ohníček – kam zrak se dívá – zří jen

zamlklou krajinu, jež ničím nevábí:

kraj smutný, oněmlý, kde zasmušilý říjen

své mlhy rozvěsil na smutné jeřáby...