Ohnivý muž.

Dřív, když byl ještě živ, lid divných jmen mu dával,

že rušil mezníky a mezí přiorával.

Teď mužem ohnivým a mezník na rameni

kol polí pobíhá, a pomoci mu není.

A lká: „Ó Pane náš! juž nerač pokut množit,

vím, kde jsem naložil, leč nevím, kde mám složit!“

A zase pobíhá druh dávno mrtvých lidí,

a vše se křižuje a prchá, když ho vidí. –

Šel cestou vážný kmet, jak mléko byl vlas hlavy,

a zřel, jak s mezníkem muž moří se a naví.

A slyšel jeho sten: „Ó nerač trestu množit,

vím, kde jsem naložil, leč nevím, kde mám složit.“

Kmet slyšel bědovat a týče bílé týmě

Děl: „Kde jsi naložil, slož neblahé své břímě.“

A mžikem ohnivci spad’ kámen s beder v skoku,

jen přízrak hasnoucí děl po kmetově boku:

„Nač sto jsem čekal let, ty’s proslovil to maně!“

A v nic se rozpadl po stařečkově straně. –