Ohnivý sloup.

Kam pohlédne Čech věků pohřbených v pláň

neb v našich dnů práci a znoj,

ach, všudy jen bouř mu burácí v skráň,

náš osud je boj a jen boj.

A přece ať v dáli se tmí to a mračí,

lid Husův on zmužile ku předu kráčí:

Sloup ohnivý vidí náš duch,

v něm k vítězství vede nás Bůh.

Ten ohnivý sloup – toť velký ten děj,

jenž z kostnické hranice vzplál

a blesků svých žár a jisker svých rej

z Čech do světa širého vál.

Ta pravda, jež z Písma jen proudí se čistá,

a bratrství, rovnost a svoboda z Krista –

toť plamů těch velebná zář,

jíž laje a spílá jen tmář.

Ten ohnivý sloup – jak povznesl on

zem kalicha z porobných běd!

Jak děsil on Řím a křižáků shon,

když Tábory do boje ved!

Jak velebně z Jednoty bratří se třpytil!

Jak dojemně vyhnancům v žal jejich svítil!

V něm Komenský, klesaje v hrob,

zřel záruku lepších zas dob.

Nuž, na ohni tom – kdo bránit nám smí? –

svou pochodeň zapal, kdos Čech!

A po vlasti dál ji směle nes v tmy,

ať světlo je ve srdcích všech,

ať Husův duch plápolem vyšlehne všudy,

a sálá nám v práce a v boje a v trudy! –

Tak platně a pro všechen věk

buď pomstěn náš kostnický rek.