Ojíněly lesy

Ojíněly husté smrky, dlouhé borovice,

skřehle věsí jehličí své jak pod bílou plísní;

sněžné skvrny příliš hutně imitují slunce,

sýkor pískot nesmělý chce býti možná písní.

Ojíněly kostry habrů, modřínů a dubů,

na mlází jen hnědé listí schlíple ještě visí;

velké ticho dříme v mlze měkké, šeré, vlhké,

která s jemným steskem věcí důvěrně se mísí.

Ojíněla stébla trávy v sněžnou vegetaci,

jež se láme pod kročeji, neduživě praská,

velcí ptáci vzletí tiše, mizí v srdce lesů:

Samota mne svými prsty hedvábnými laská.

Je v tom trocha života a trocha vlídné smrti,

odhozené illuse a nadějí svět celý.

Sentimentální by byla žena tudy jdoucí.

Ale básník slyší všude spodní akord vřelý,

důvěru a klidnou sílu v životě i smrti,

pod melancholickou tváří v krásný osud víru...

V chladu stesků ojínělo také jeho srdce,

ale v hlubině zní píseň pohody a míru.