Okamžik.

Dnů, týdnů, roků práci dlouhou,

probdělých nocí trpké ovoce,

v nichž zoufáním jsme, nadějí a touhou

zmítáni často byli divoce:

vše to jen jedno, jedno okamžení,

buď na vždy zmaří aneb odemění.

Zda právem tak? – což platno jest se tázat,

kde neznámá nám, děsná vládne moc,

kde ruce jest nám mlčky dát si vázat

a nesmět ani volat o pomoc.

O mlčet, trpět – kleté lidstva heslo –

kde jednat chce, tam kázáno, by neslo.

Jen jeden okamžik – a staletí v něm muka,

a jeden zas – pro věky blaha dá,

že ve upomínce třeba bolem puká,

přec srdce ve blaho se zadumá.

A zase jediný – vše mění se kol tebe,

že neznáš světa víc a neznáš sebe!

Tak v jednu chvíli osud lidský složen,

a jednou počat – jednou dokončen.

Ten klna končí jej a onen zbožen,

ten s nářkem, – tiše, s úsměvem tam ten.

A jeden okamžik jich chvátí na tisíc,

by našli blaho věčné, věčný bol či – nic?