OKAMŽIK V TICHU.

Dveře jsem přirazil – teď je klid;

můžeš se v duši již utišit,

zlekaná volně si oddechnout,

tiše si vedle mne usednout.

Uvolnit bolesti na chvíli,

nechat až, den jak se nachýlí,

a jak tak hodiny zvolna jdou,

vyznít vše tlumivou náladou.

Vím, jak ti do květů vítr švih’,

před tebou v cestě jak prach se zdvih’,

a teď bych rád v tichu těchto chvil

všecko ti ztracené nahradil.

Chtěl bych ti říci, jak mám tě rád,

chtěl bych se v oči ti zadívat,

poslouchat plaché tvé srdce bít,

tiše tě, tichounce políbit.

Chtěl bych ti zadýchat duši tvou,

mlhu z ní zaplašit šedivou,

a cestou větrnou volný vlas

uhladit měkce a teple zas.

Ale zvuk kyvadla nad námi

v tichu tom do srdce bodá mi,

nedá a nedá již zapomnít,

za chvíli že je zas nutno jít.

Zase že vítr nás ovane,

v duši ta mlha že zůstane,

a všude u cesty přízrak zlý

těch, kteří šli tu a nedošli.

A tak jen stiskl jsem ruku tvou;

ale až v noc vyjdem mrazivou,

nechám tu ruku již ve svojí,

duši tvou zastru jak závoji.

Žádný nás nezdrží pohled zpět,

úzkost nás nebude pohánět,

ve větru skryji tě v zátiší,

v nejprudším budu ti nejbližší.

Nechať pár ilusí spálil mráz,

bez nich snad životem půjdem snáz,

a když i uvíznem v závěji,

přec nám už bude teď tepleji.